O třešni (vypravování)

U babičky jsem v mládí trávil spoustu času. Poznal jsem zde mnoho svých zálib a naučil se spousty nových dovedností. Se mnou se většinou ještě poflakoval můj bratranec Štěpa. Byla to vždycky taková vesnická idilka – chodili jsme do lesa, a to na naše oblíbený vodopády, které se dali najít na potůčku, který ladně protéká okolo babiččiny chaloupky, pomáhali jsme se zahradou a vždy jsme měli navařeno.

Na zahradě stávala stará třešeň. Každé léto, co si pamatuju, jsme sbírali její plody a pochutnávali si na těchto lahodných bobulích. Mám rád třešně, fakt hodně i když se mi dost změnili chutě. No a u tý třešně byl panečku takovej keř. Jak jsme pomáhali na zahradě, tak jsme dostali za úkol, jestli si dobře vzpomínám, posekat kopřivy.

Prosekávali jsme se tedy kopřivami, které právě byly u toho keře. Když v tu náhle kost, bylo to pro naše malý dětský mozky doopravdy hrozný – našli jsme prasečí lebku. S brekem jsme pak běželi za babičkou, nejspíš jsme si mysleli, že je venku nějaký bubák, který nás ohryže, ale co já vím. Babička nás utěšila a lebku si od nás vzala.

To však nebyla jediná traumatická příhoda, jednou jsme se dokonce spolu ztratili v lese, ale to je na jiný vyprávění. Akorát mě napadlo, že to je možná ten důvod, proč si potrpím být neustále zorientovaný a udržuju si takový vnitřní kompas.

U babičky jsem se však i třeba zahleděl do jedné dívky, se kterou jsem čistil potůček. Jsem vlastně takový vesničan. Rád na ty doby vzpomínám, prarodiče navštěvuju, ale s bratrancem se nějak nebavím.

Tak tohle bylo vyprávění, chtěl jsem původně napsat pohádku, ale nakonec nic no. Jako slohovou práci bych to asi neodevzdal, ale jsem s tím spokojený. Mohl jsem se aspoň podělit o důležitý kus mého dětství a o tenhle zážitek.