Chaos!

Natřené zábradlí zalité z deště
roste a voní na sto mil.
Obrubník šedavý dodává živin.
Smrti chod roztrhl podivín.

Nožičky, běžící, strachem se třesou,
ať je ten darebák nechytí.
Svůj život maj, poslání zavrhli
od sklíček, obrouček, již se odtrhli.

Poklidný důchodce, co už měl skonat,
objevil kouzlo života.
Má ho však moc a to je zvláštní
pro život na zemi, teda ten dnešní.

Papíru kousky z nebe se snáší,
„kapka deště“ na nich stojí.
Realita brečí, ztratila kleště,
nemůže zachytit šílenost deště.

Jestliže smysl měli jsme na Zemi,
nesmysl smysl beze smyslu vyvznesl,
už nebude smysl, pak nebude nic.
Už jen změť myšlenek a porodnic.

Šílenost není dost prazvláštní,
abychom se zastavili nad ní samou.
Určitě konec běh děje usmyslí,
autor už nepíše dneska dál nesmysly.