Básníkovo pero

Ladně se nese básníkovo pero.
Smráká se a venku už je šero.
Slovo v věty skládá na papír.
Snažíc se o expresi hledá vír,
hledá vír myšlenek, jenž pomohli by,
říct jak se cítí, říct to svý Milý.
Dát jí jen něco, malou chvíli,
která by kouzlem dala ji síly.

Hodiny odbíjí na věži,
spánek básníka lanaří.
Teď už jen sladká píše slova:
„miluji tě,“ zas a znova.
Kéž by jen bylo něco více,
snad dát jí lásku do sklenice.
Pak mohla by ji všude nosit.
Stesku by jí to mohlo zprostit.
V odrazu očí pisatele,
našla by jeho spasitele.
Rozkoš a krása jeho boha,
prahnutí, smutek a jen touha.

Touha být opět zas a spolu.
Touha být v náručí svého druhu.