Barvy

Pastelové nebe barvy
hledí na mne z hůry.
Světlo cos mne našlo
na sklonku své túry.

Ponurost mne pozdvihá,
cosi ve mne září.
Volnost nalézám.
Komfort, mně se daří?

Do tyrkysu ulehám.
Melatonin plaví se,
se mnou na jedné bárce.
Člověk znaví se.

Našel jsem podivný klid v této projížďce autobusem. Městská architektura by se nemusela zdát jako moc krásná, ale já jsem s dobrým pocitem hleděl na šedivé budovy. Nepřipadalo mi to dopresivní. Hleděl jsem a viděl jsem, byl jsem tady a teď. Při přejezdu Barrandovského mostu se naskytla až podivně romantická podívaná. Oranžové zapadající slunce zpoza skal osvětlovalo Vltavu a jasně byla vidět moderní architektura na kopci. Když jsem přejel pohledem od slunce, proti toku Vltavy vyletěl holub a s ladností bílé holubice vzlétal výš a výš. V tom moji pozornost upoutalo letadlo, nejspíše letící z Pražského letiště někam do ciziny. Letělo přímo naproti západu a ladně navázalo na dráhu holuba. Letadlo i slunce v krátké chvíli zmizeli někde v dáli a já hleděl na šedavé odstíny budov. Když jsem nad touto pozoruhodnou událostí rozjímal, zjistil jsem, že jsem klidný a poněkud šťastný. „Jak málo může stačit člověku,“ řekl jsem si.