Hroboslavín

Na pahorku, mezi stromy,
tam, kde dívky piknik mají,
na travnatém porostu
sedí žena, oči plají.

Plavovláska slzi roní,
smutkem duše zastřená.
Co pak dívko, co se děje,
že jsi tolik smutnělá?

Můj nejmilejší není s námi,
můj nejmilejší jest mrtev.
Do pekla ho stáhli vrány
a na pohorku zanechali
jeho svět.

Dívka pláče,
celá zbledává.
Slunce zašlo
a noc nastává.

Stíny sápou po vdovčeti
vichr huláká,
jak kol’ letí.
Vrána kráká.

Zvon kostela v dáli bije.
Vina krásku táhne, hnije,
Zem už temná.
Co pak dívko,
co jsi vyvedla?

Slituj se, pana Maria,
já provedla,
co jsem nechtěla.
Já zastavit ho zkoušela.
Dívka zabila manžela.

On chtěl ode odejití.
A já se jala moc jen píti.
Pak už jenom kudlu zříti
a ztratila jsem živobytí.

Náhrobní kámen,
v dálce zřítí.
Blesk v tu ránu
otevříti.

Slituj se, pana Maria,
já nechtěla zabít manžela.
Slituj se nade mnou,
očisti mou duši.
Zlý duch mne napadl.
On mny týral.

Ruka ze země se sápe,
už se pro ní manžel drápe.
Bude konec jej života,
z dětí budou sirotčata.

Slituj se, pana Maria,
on mne týral a já vypěnila.
Chtěl mě ten den opustiti
a nechat mi jen mé děti,
na ulici uvehnouti.

A vrána temná slova kráká:
„Za tvé činy budeš pykat,
Bůh tě chraň, když budeš vzlykat.“
A blesk sťal krásky hlavu.

Slituj se, pana Maria,
ona nechtěla zabít svého manžela.
Slituj se, pana Maria,
ona má děti!

Po ženě zem se slehla,
a děti do kláštera cesta vedla.
Nábožně se vyučila,
je víra z hříchu očistila.

Jen tak na pahorku,
kde otcův hrob puklý byl.
Tam pily z pramene,
který se z matčiny duše lil.