Pohyb

Kráčím po chodníku šedých kostek dlažebních,
temno mne obklopuje a hledám cíl.
Stará lampa stojící opodál bzučí a praská,
poslání dlouho plní, ona zažila létá svá.
Neudržovaný trávník mi pokládá otázku:
necháš se být, takovým jako já?

Svou disforickou radost můžeme skrývat,
ale stejně si všímavý všimnou.
Lidé jsou už prostě takový.
Vem to čert, jdeš dál, tmou, veselou,
hledíš a nevíš… nevíš co dál.
Jak vyvstat z propasti, jenž jsi,
jenž jsi sám sobě vykopal?

Dveře mne zastaví, klíč od nich najít,
snad klíč k srdci svému, abych chlad
z něho vypustil, ten však nemám.
Dveře mne vyprostí, já odemykám.
Oni jsou pryč, opět sám se shledávám.
V dáli vyje vlk.

Existuje vnitřní rozkol?
Schody mne postavý, jdu výš.
Lehce osvětlený pokoj lampou
bývá mou skrýš.
Hle postel, tu spíš.
Otupěl si, co ty skrýváš?

Co ty nemáš? Co hledáš?
Proč se nemáš? Co shledáš?
K obědu bude buřtguláš!?
Zpět v realitě, uleháš.
Rozum máš, hlavu však mimo,
ale to je přece
normální.